Dej to nej aneb nechtěné dárky

Rozmohl se nám tady takový nešvar, a to být originální za každou cenu. Přitom flaškou a knížkou nezarmoutíš, teda aspoň mě ne!  

Jsou dárky, které vám utkví v paměti, jedním z nich byl dárek, který dostal táta k čtyřicátým narozeninám od pokrevní příbuzné. Byla to žlutá plastová kachna s pozlacenými křídly. Účel tohoto dárku i po dvaceti letech zůstává opředený tajemstvím.

První dárek, na který si pamatuji já, nebyla vnadná barbína s vlasama po pás, nýbrž jednodílné žluté plavky s fialovým kanýrkem, které jsem měla dostat od prarodičů k s

vátku. Schválně říkám měla, protože jsme se pro ně s dědou vydali do vedlejší vesnice na kole. Nudící se v dětské sedačce jsem klinkala nohama před sebou tak dlouho, až se noha zasekla do drátů a letěli jsme do škarpy rychleji než Harry Potter na koštěti. Pamatuji si, že jsem se strašně smála, protože děda ztratil zuby a odmítal pomoc od projíždějících aut, dokud je nenašel. Smích mě přešel ve chvíli, kdy mi v nemocnici dali nohu na osm týdnů do nechodící sádry a já měla jak po plavkách, tak po létě.

S příchodem slevových portálů se rozmohly dárky o něco méně tradiční, než jsou třeba ponožky. Ani liposukce, co dostala máma k Vánocům, by mě neurazila tak, jako zarámovaná karikatura mé maličkosti jedoucí na koni. Což o to, koně mám ráda, ale krom šíře mého těla, mě celé roky trápí velké zuby, co mi lezou z huby, syslí tváře a vlasy, které vypadají jako když jsem si je ráno vysoušela proudovým motorem.

Asi nemusím popisovat, které partie mého těla byly na karikatuře zvýrazněné a že kůň, který vzrůstem odpovídal shetlandskému poníkovi, vypadal, že pod náporem mého těla ve vteřině zdechne. S křečovitým úsměvem jsem dárek přijala, poděkovala Ježíškovi a aby se neponičil, ho uklidila za skříň. Byl by tam i zůstal, schován v zapomnění pod vrstvami prachu, pokud bych se neodstěhovala do Londýna a generální úklid v mém pokoji neprováděla máma. Nadšeně ho vylovila zpoza skříně, a dokonce přinutila tátu vyvrtat díru ve zdi a pověsit ho na čestné místo v mém dětském pokojíčku. 

Na pomyslném prvním místě nově vzniklé soutěže Santaclausovské tele století bych zařadila mého ex, který se rozhodl mě po návratu z pracovního pobytu na Krétě, kde jsem skončila poloznásilněná v cele předběžného zadržení, přivítat malým dárkem. Prohlásil, že má pro mě NĚCO, co mě učiní nejšťastnější ženskou na světě. Rozklepanýma rukama jsem trhala balící papír a očekávala minimálně kabelku od Ludvíka Vuitonna z Holešovic, místo toho v krabici ležel tlustý růžový vibrátor.