Udělej si sám!

Prý se v Česku rodíme se zlatými českými ručičkami. Já je teda české snad mám, ale zlaté ani náhodou, za to levé obě

Žijeme ve světě DIY? Do it yourself - Udělej si sám. To bych nebyla já, abych tomu taky nepropadla. Skrývá se ve mně kutil amatér.

Ač máme nepřeberné možnosti a v obchodech najdeme možné i nemožné, každodenně vídám návody, jak si něco udělat takzvaně sama doma. Žasnu nad krásnými výrobky a tvořila bych až bych brečela, ale jak to zařídit, když mám obě ruce levé?!

Tahle touha něco vytvářet přichází ve vlnách a pěstuji ji už od útlého dětství. Vše to začalo křížkovým stehem na jednoduchém dětském motivu. Nemusím dodávat, že co křížek, to originál a výsledný motiv, ač předkreslený, nepřipomínal nic z našeho doposud prozkoumaného vesmíru.

I když se babičky snažily naučit mě háčkovat alespoň obyčejný řetízek, vždycky vznikl patvar, který jsem nazývala “vodítkem” a hrdě jsem na něj po bytě venčila svého plyšového Punťu.

Propadla jsem také náramkům přátelství. Celá republika drhala, až se z ní kouřilo. Každá holka musela mít svůj kufříček s nepřeberným množstvím bavlnek. Bavlnky i kufříček jsem měla, to jo, ale zatímco ostatní dělaly šipky, náramky s okrajem, rybičky, mně nešel ani základní vzor šikmých proužků.

Jedno léto jsem se v dědově dílně rozhodla recyklovat staré plastové láhve. Nařezala jsem je nožem na koberce a pak opalováním vytvářela různé předměty. Zejména rostliny.

“To je kytička!”, říkala jsem pyšně.

“No, taková exotická. Taková se hned tak nevidí.”, říkal děda. Dodnes se divím, že mám všechny prsty a že jsme nevyhořeli. Teď by to jistě bylo považováno za zanedbání povinné péče. Dítě, nůž a oheň. Jo, to už je na sociálku.

V pubertě jsem utratila několik kapesných za věci na decoupage. Zní to strašně stylově, údajně to mělo být strašně jednoduché, vlastně jen lepíte ubrousky na všechno možné i nemožné - květináče, rámečky, krabičky. V mém provedení jsem měla ubrousky všude, slepené prsty, ale efekt zase nic moc.

Jediné, co se mi kdy povedlo byl sněhulák z ponožky. Bílá ponožka, rýže, knoflíky jsem taky zvládla přišít. Byl to krasavec, teda až na fakt, že jsem použila starou Mebovou ponožku, takže byl chudák už lehce zašlej. Takovej ten těsně před roztáním, kterého si označkovali všichni psi z okolí.

Posledním kreativním pokusem bylo pletení z papíru. Škoda slov. Zjistila jsem, že takové ty ženské piplačky, kdy potřebujete trpělivost jako kráva, nejsou pro mě. Vždycky mi začne cukat pravé víčko, šimrat v žaludku a pak dílo házím do kouta.

Nakonec jsem se našla čistě v mužských oborech. Rozbíjení dlaždiček je doslova stvořené pro mou agresivní povahu. Sice jsem se probourala do chodby, přece jen anglické zdi jsou prakticky z papíru.

Mou zálibou je instalatéřina a pokládání podlahy. Občas mají sice dlaždičky sem tam nepravidelnou spáru, ale když trochu rozostříte, v prostoru se to ztratí. Instalatéřina to už je úplná hračka, když to lehce prokapává namotá se tam trošku víc té bílé instalatérské pásky a dílo hotovo. Zase nějaký pátek to drží. Předělávali jsme takhle koupelnu a sousedy vytopíme asi jen dvakrát do roka.

Všeobecně vylepšování našeho příbytku mě velmi naplňuje. Nyní se chystám přečalounit sedačku. Viděla jsem návod na youtube a vypadalo to snadně, takže vzhůru do práce!