I kráva zabučí, když vejde do chléva

Nikdy nepouštěj nikoho sednout na své místo, odpočívej tak dlouho, jak to jde, až budeš starý, tak už si nesedneš! Kam se poděly základy slušného chování? 

“Nejdřív se vychází! “, říkávali, když jsem byla malá. Tak proč mě každé ráno, když se pokouším vystoupit z metra, nahrne vlna cestujících zpátky do vagonu. Než se stihnu prohrabat davem těl zase zpátky ke dveřím, dveře se zavřou a metro se opět rozjíždí. Chlápek v obleku vedle mě si zívne tak, že mu vidím vyplombované stoličky a ta paní s tou silnou červenou rtěnku si pšíkne až mi poprská obličej. Vybaví se mi vtip, jak babička říká vnukovi: "Pepíčku, když kašleš, dej si ruku před pusu!” a Pepíček na to:,,Neboj babi, mně zuby nevypadnou.”. Vzhledem k tomu, že těmhle dvoum vypadnout nemá co, ruku před pusu si nedají.

“Nejdřív zaklepej, než otevřeš dveře.” říkávali, když jsem byla malá. Klepáním se už nikdo neobtěžuje. Ztráta času a času není nikdy dost a tak s železnou pravidelností lidé rozrážejí dveře do místnosti a čumí. Ano, čumí.

“Pozdrav základ slušnosti! “ říkávali, když jsem byla malá.

,,To neumí ani zabučet?”, reagovala máma vždycky na fakt, když někdo nepozdravil.

,,Bůůů!”, začala jsem na základě máminých slov bučet pokaždé, když někdo při vstupu do místnosti nepozdravil. Občas mé bučení výtržník přejde mlčením, občas nadzvedne obočí a v těch nejlepší případech hodí grimasu říkajícíCo je to za krávu? Nikdy ovšem nikdo neotevřel tlamu a neřekl to blbé Ahoj nebo Dobrý den. Možná to bude tím, že v Anglii dělá kráva mooo a ne bůůůů, tak vlastně nechápou co po nich chci. A všechny tyhle ignoranty potkávám denně jenom během dopoledne.

   Před polednem jsem už slušně vytočená a to mě teprve čeká oběd. V restauraci si nejprve všichni vyndaj telefony na stůl, sjedou fejs a instáč, zvesela ignorují číšníka, který se ptá, co si chtějí objednat, aby následně, po revizi svého onlajn života, na toho samého číšníka luskli na znamení, že jsou už připraveni si objednat a pohoršeně krčí vrásky na čele, protože musí čekat. Je mi tak trapně, že bych nejradši zalezla pod stůl.

“Neskákej lidem do řeči! Pokud si dojedl, dej příbory k sobě!” říkávali, když jsem byla malá.

Proto se všichni přeřvávaj a nakonec nechávají příbor roztlemený na talíři nebo rovnou na stole. K mému překvapení nůž neolízl nikdo. Sice na zem upadlo pár špinavých ubrousků, ale co, on je někdo sebere.

A když po náročném dni nastoupím do autobusu, který je poloprázdný, ale všichni mají poctivě své kabelky a tašky vyskládané na prázdných sedačkách, jen aby si vedle nich, nedej bože, nikdo nepřisedl, jsem už vytočená do běla.

To se k sobě vážně musíme chovat jako zvířata? Vždyť i ta kráva zabučí….