Jak jsem zatoužila mít velkej zadek

Jsem k sobě zdravě kritická, a tak jsem v průběhu let řešila nadité tváře, povolené břišní svalstvo, roztřepený vlasy, ovarová kolena, příliš velká nebo příliš malá prsa, to podle nálady, ale nikdy mě nenapadlo řešit zadek. 

Asi proto, že si na něj nevidím. A najednou je tady éra velkejch zaoblenejch zadků a já mám místo toho přistávací dráhu na plachťák. 

Vždycky jsem měla pozitivní vztah ke sportu. Na kole jsem si zlomila nohu, na ledních bruslích ruku, při plavání jsem chytla alergii na chlór a na běžkách jsem chytla syndrom karpálního nervu. Rozhodla jsem se proto jít na můj zadek pomaleji a stáhla jsem si z internetu třiceti denní dřepovací výzvu a doufala jsem, že za zmíněných třicet dní bude můj problém se zadkem vyřešen. 

Tabulku s výzvou jsem si vytiskla a přilepila jí na zrcadlo v koupelně. Pro motivaci. 

Když jsem si šla večer vyčistit zuby, koukala jsem na ten list papíru a pročítala co mě čeká. Krom plánu na každý den byl u tabulky taky nápisNejhorší, co můžeš udělat je, říct si začnu od zítra…začni teď hned. Posilněná večerní skleničkou, jsem si řekla, proč ne a oddřepovala prvních padesát dřepů. Kokosová polévka, kterou jsme měli k večeři, mi šla trochu zpátky, ale i přes drobné kapičky potu na čele jsem to vydržela a mohla si odškrtnout první den. Okamžitě jsem se začala těšit na ten čtvrtý, protože to byl podle rozpisu naplánovaný odpočinek.

Od pátého dne mně začalo křupat v koleni. Nejdříve v pravém a pak v obou. Křup, křup. Hledala jsem na internetu, co s vrzajícím kolenem a při té příležitosti jsem zjistila, že mi asi chybí něco, čemu se říká kardio, český překladvypoť bůček z těla a tak jsme se rozhodla, že zkusím jít do fitka.

Sbalila jsem si do batůžku staré tepláky, které měly na koleni oranžový flek od Sava, tričko s obrázkem činky s nápisem no pain no pizza. Z tenisek jsem oklepala bláto, které tam bylo zaschlé z loňské zimy a šla jsem. 

O nesprávnosti svého outfitu jsem se přesvědčila už ve dveřích. Topíky končící pod prsama, bez ohledu na to, kolik michellinek na ně navazuje, bezešvé legíny různých barev stahující břicho, Nike sem, Addidas tam, asi nějaká povinná uniforma. 

U jedné zdi mě překvapila fronta holek. Původně jsem si myslela, že čekaj třeba na činky, nebo na nějaký posilovací stroj, ale ony před zrcadlem trénovaly strašně složitou jógovou pozici, které se říká  selfí dilina. Pokrčená noha, hlava do strany, vyšpulená zadnice a kachní rtíky, na uších sluchátka a v jedné ruce láhev a v druhé mobil.Jelikož já jsem se zapomněla namalovat a špulit jsem neměla co, vydala jsem se na pás a cestou jsem vytáčela nohu nepřirozeně do strany, ve snaze schovat ten oranžovej flek od sava.

Prokřupala si kotníky a ztuhlý krk a dala se do poklusu. Pozorovala jsem lidi kolem sebe. 

Každej čuměl na hodinky, jsem si myslela, že taky počítaj minuty, kdy budou moct jít domů a dát si skleničku či půllitříček zlatavého proteinového moku s pěnou, ale prej ne, čuměli na tepovku. Slečna na páse pochodující vedle mě byla asi Avon lady, protože její sladký parfém byl tak silný, že jsem při běhu dvakrát klimbla a pak několik minut hledala ztracenou rovnováhu.

Slezla jsem z toho pekelného stroje po pětačtyřiceti minutách a s ksichtem v barvě přezrálého rajčete jsem se plazila ke skříňce. Naneštěstí jsem v té agónii zapomněla kód k zámečku. Tvořila se zrovna pode mnou loužička z odkapávající potu, když přišel namakaný týpek ve vykrojeném tílku, z kterého mu lezly bradavky.

“Sis dneska dala do těla, co?”, chtěla jsem se ho zeptat, jak to poznal, ale nemohla jsem popadnout dech. Nevím, zda to byl small talk nebo pokus o flirt, nicméně ty jeho trčící bradavky a napumpované žíly mě vyděsily natolik, že jsem si vzpomněla na kód, přetáhla si kapuci přes hlavu, aby se mnou už nikdo nepokusil zapříst hovor a vydala se domů. Podle mě se lidi v posilovně seznamují jen ve filmu. 

Po třiceti dnech od začátku budování mého obřího zadku jsem krom bolesti v kolenou nepociťovala žádný rozdíl, a tak jsem se změřila. Přes stehno jsem měla o čtyři centimetry víc, na zadku o centimetr míň a nemohla jsem dopnout kozačky. Vzhledem k tomu, že mé nohy i normálně připomínají T-Rexe - tlustá lýtka, tlustá stehna - nadšená jsem moc nebyla. 

Koupila jsem si kalhoty, které měly vytvarovat sedinku v něco rozkošného a zaobleného. Nicméně mi nikdo neřekl, že nejdřív musím mít na zadku nějaký materiál, který by se dal tvarovat. Z přistávací dráhy prostě kuličku neuděláš.