Jasně, nabízí se takový ty klasický stereotypy typu Čech je ten s ponožkama v sandálech s igelitkou a májkou v batohu. Neříkám, že těmhle časům úplně odzvonilo, ale já to vidím trošku jinak.
Když pomineme akcent, který v angličtině bije do uší, pak prvním znakem, kterým poznáte Čecha vcelku bezpečně, je absence úsměvu. Češi se neusmívají, pokud zrovna nemusí anebo nemají čemu. Rty jsou povětšinou stažené do úzké linky.
Zatímco Italové a Španělé melou páté přes deváté, gestikulují rukama, pomáhají si vlastníma slovíčkama, které si poangličťují, každého objímají a olíbávají tváře. Češi mlčí. Stylem, než abych něco řekl blbě a nedej bože, by se mně někdo smál, neřeknu radši nic. V kolektivu jsme křečovitý, když už nás někdo obejme, s trochou trapnosti ho poplácáme třikrát po zádech a už už se odtáhnout. Češi nemají rádi přehnané dotyky. K narozeninám si strnule potřásáme pravačkou. Vlastně jsme stydlíni. Jazyk nám trošku rozváže až alkohol. To pak šprechtíme hodiny, strháváme na sebe pozornost, jsme hrdí na český pivo a taky na Jágra, kterýho zas nezná tolik lidí jako třeba Čecha nebo toho ufňukanýho kluka Rosickýho. Bavíme kolektiv a baví nás, že kolektiv to baví, abychom druhý den, stále ještě s kocovinou, zase nasadili místo úsměvu tu tenkou linku.
Oblíbili jsme si věty “Tohle se mi nepovede!” a “Tohle nedokážu!”, ale také vždycky víme, proč tomu za plotem se to povedlo – protože maminka je učitelka, protože tatínek mu našel teplé místečko, protože strýček z Ameriky, protože měl štěstí, protože zdědil peníze, protože proto…. Nacházíme milion výmluv, proč to nejde, než abychom se zamysleli nad tím, proč by to mohlo jít. Podceňujeme si a nevěříme.
Češi si jako národ libují v průměrnosti. Důležité je hlavně moc nevyčnívat. A když už se nám něco povede, jsme zvyklí se za každý úspěch omluvit. “To přece nic nebylo.”
Zatímco Francouzi, Švédové, Španělé, Italové odpadávají, Poláci remcají a Češi dřou. Poláci remcají a přidávají to své “ke” slovo, Češi makaj. Poláci odpadnou, ale Češi stále drží. Sice bez úsměvu, dvanácti či čtrnácti hodinové směny, ale stále zvládáme s přehledem. Jsme dříči! Zažila jsem to v Anglii mnohokrát. Málokdo dokáže makat tak jako Češi, snad jen Asiati. A když už ne na Jágra a na pivo, tak na to, jak umíme makat bychom hrdí být měli.
Za mě opožděné předsevzetí do Nového roku – buďme šťastnější, usměvavější a sebevědomější.
