Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Byla jednou jedna byrokracie

14. 11. 2017 9:52:05
Bůh stvořil veterinu, aby udržovala psa zdravého a člověka na mizině. Příběh o tom, že ne každý veterinář se vás snaží oškubat a že cestování se psem zpátky na ostrovy může být problém.

Náš měsíční pobyt v Čechách skončil a bylo na čase se vrátit do upršeného Londýna. Cesta probíhala poklidně, takže jsme již po deseti hodinách dorazili do Dunkirku. Čtyři hodiny před vyplutím našeho trajektu.

,,Možná bychom mohli zkusit zjistit, zda nebude možné jet tím trajektem v deset!”, už jsem se viděla jak ve své londýnské posteli popíjím plzničku, kterou jsme si dovezli z Čech a kterou si tak zasloužím po čtrnáctiset odřízených kilometrech. Stačilo jen projet kontrolou. Formalita, myslela jsem si.

Prošedivělému Francouzovi za okýnkem podám naše pasy a také ten Montyho. Bedlivě ho studuje a nakonec nám sdělí, že nesplňujeme podmínky pro vjezd do přístavu. Je ve mě malá dušička.

‚‚Proč?”

‚‚Odčervení není starší 24 hodin!” a ukazuje na slovo 3tbl. Myslí si, že je to 3.Septembera.

Snažím se mu vysvětlit, že datum je tam páteční a je nad tím slovem 3tbl a dnes je pondělí a to, co on si myslí, že je 3.Septembera je ve skutečně slovo 3tbl (tabletky). Naneštěstí je zrovna 4.9, takže se domnívá, že jsme psovi dali léky méně než 24 hodin před cestou. A protože tenhle francouz rozumí anglicky asi jako já čínsky, furt mele svou. Běž si dát víno a žabí stehýnka frantíku a pošli sem někoho kdo umí aspoň číst. Mám chuť na něj začít ječet. Posílá nás na recepci s tím, že tam nám poradí, co máme dělat. Bezmoc.

Na recepci mladá francouzka volá veterináři, který se ani neobtěžuje sejít a mluvit s námi osobně, i přesto, že sedí ve vedlejší budově. Ukazuji recepční prázdné obaly od odčervovacích prášků (nevím proč jsem si je schovala) a taky se jí snažím vysvětlit, že je to jen nedorozumění a pokud se podívá do pasu je tam vše v pořádku. Nevnímá. Je nám sděleno, že máme dvě možnosti - dát Montymu nové odčervovací tabletky a počkat v přístavu 24 hodin, než se vydáme na cestu anebo získat potvrzení od našeho veterináře, že Monty skutečně dostal odčervení. Bezmoc.

Volám mámě a zjišťuji, co se dá dělat. Náš veterinář měl ordinační hodiny pouze do osmy. Je už skoro devět. Telefon nezvedá, ale naštěstí po čase odpovídá na zprávu a vzápětí téměř okamžitě posílá na emailovou adresu přístaviště potvrzení o tom, že Montymu odčervení skutečně podal. Stále věřím, že stihneme náš půlnoční trajekt.

‚‚Chybí razítko!”, sděluje nám francouzka za přepážkou. Volám mámě. Máma volá panu doktorovi. Ten se bohužel omlouvá, razítko je v ordinaci, on je doma. Posílá vysokoškolský diplom v domnění, že zdravý selský rozum zvítězí.

‚‚Musí tam být rrrrazítko a vyplněný tento forrrrmulář”, opakuje znovu ta čůza za přepážkou a dává nám formulář, o kterým předtím nepadla ani zmínka. Selský rozum nezvítězil. Byrokracie versus rozum 1:0.

Následuje takřka nekonečný kolotoč telefonátů. Já-máma, máma-veterinář, máma-já, máma-veterinář. Jsem smířená s faktem, že v přístavu přenocujeme a počkáme do rána, kdy bude možné dodat vše i s razítkem. Bezmoc. Jsem unavená, vyčerpaná a nemám sílu se dál stresovat. Pan veterinář se ale nabídne, že zajede do ordinace, kde se setká s mamkou a o půlnoci společnými silami se mnou na drátě, vyplňujeme formulář, který máma nakonec ofotí, pošle mi ho a já ho pošlu na adresu přístaviště.

Když mi ta čůza na recepci oznámí, že vyplněný formulář musí přijít z emailové adresy pana doktora a ne z té mojí, mám chuť rozbít sklo, které nás odděluje a jednu jí vrazit. Možná se to dá vyčíst z mého výrazu, takže nakonec vše vytiskne, doplního razítkem a my úplně zničení, ale šťastný, vyplouváme ve čtyři hodiny ráno směr Dover - Anglie.

Nejvtipnější na celé té historce je to, že za celou dobu Montyho nikdo neviděl. Nikdo se neobtěžoval vůbec jít a zkontrolovat, jestli převážíme gorilu, dinosaura nebo psa, ale hlavně, že měl v pořádku papíry. Navíc když jsme jeli na opačnou stranu, nikoho nezajímali ani ty papíry. Do Evropy se dá vyvézt cokoliv, ale obráceně, to dá zabrat.

Tímto článkem bych chtěla velmi poděkovat MvDr. Petru Prokešovi za skvělou péči a profesionální přístup, který přesahuje hranice jeho povinností.

Autor: Kristýna Burgerová | úterý 14.11.2017 9:52 | karma článku: 34.67 | přečteno: 2794x


Další články blogera

Kristýna Burgerová

Drž mlč než ti jednu natáhnu!

Jisté známky nekontrolovatené agrese se u mě začali projevovat již na střední. Má agrese se po většinou stupňuje. Něco jako erupce sopky. Bublám pár vteřin a pak exploduji.

24.7.2018 v 9:28 | Karma článku: 22.43 | Přečteno: 973 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Jak jsem se stala alkoholikem!

“Ahoj, jmenuji se Kristýna a jsem alkoholik. Všechno to začalo, když jsem se přestěhovala do Londýna...nebo ne?!”

23.5.2018 v 10:01 | Karma článku: 31.16 | Přečteno: 1920 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Pohádka o Spojeném království - ne sůl, ale voda nad zlato!

Bylo nebylo, tam na západě, tam v absurdistánu. Tam kde zdravý rozum odešel do předčasného důchodu.

15.5.2018 v 8:29 | Karma článku: 32.18 | Přečteno: 1557 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Jak jsme na západě stáli frontu na banány

Před měsícem nám kousek od domu otevřeli Lidl. Pro našince normálka, pro Angličany pozdvižení. No jo, německá kvalita.

28.3.2018 v 9:56 | Karma článku: 33.67 | Přečteno: 2462 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Vlastimil Fürst

Láska, která vyhlíží

I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. (Lukáš 15,20)

13.8.2018 v 21:31 | Karma článku: 13.43 | Přečteno: 199 | Diskuse

Klára Tůmová

Kdyby tohle viděla babička!

"Se zase opila jak samice druhu Bos primigenius f. taurus," komentovala babička úlety pod vlivem ethanolu, a to včetně těch pouze domnělých. (Originální výrok by neprošel.)

13.8.2018 v 18:14 | Karma článku: 11.91 | Přečteno: 760 | Diskuse

Dana Urbanicsová

Když bolí paleček

6.10.17 Máme problém. Tedy, Trpajzlík má problém a já tím pádem taky. Nějak si poranila jeden paleček. Ten levý, cucací, uspávací.

12.8.2018 v 22:06 | Karma článku: 16.76 | Přečteno: 479 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Důležité je znovu vstát ...

Tu šel do sebe a řekl: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu:

12.8.2018 v 21:31 | Karma článku: 16.31 | Přečteno: 224 | Diskuse

Jan Vargulič

"Preťal som si žily.."

Dnes byla v parku upřímně řečeno nuda. Typická neděle. Až postupně se vyrojili bruslaři na kolečkových bruslích, kolaři (i s motorovým vylepšením), maminky i tátové s kočárky a pejskaři s pejsky - těch si všímáme s ženou nejvíc.

12.8.2018 v 9:47 | Karma článku: 11.23 | Přečteno: 426 | Diskuse
Počet článků 41 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1935

Češka o životě v Londýně s etiopským mužem a britským psem.

Úchylačka na zdravou stravu a kuchyni s chorobnou touhou sežrat něco prasáckého. Odpůrce všeho sladkého, zejména zmrzliny a čokolády.

Alkoholička na každodenní odvykačce, protože tohle pivo bylo vážně to poslední. Milovnice čerstvých květin, voňavých svíček a přírody, která se nedopatřením ocitla v betonové džungli zvané Londýn. A v neposlední řadě líný snílek, který si stále myslí, že se dá něco napsat i bez psaní.

 

www.mujcernobilysvet.com





Najdete na iDNES.cz