Byla jednou jedna byrokracie

14. 11. 2017 9:52:05
Bůh stvořil veterinu, aby udržovala psa zdravého a člověka na mizině. Příběh o tom, že ne každý veterinář se vás snaží oškubat a že cestování se psem zpátky na ostrovy může být problém.

Náš měsíční pobyt v Čechách skončil a bylo na čase se vrátit do upršeného Londýna. Cesta probíhala poklidně, takže jsme již po deseti hodinách dorazili do Dunkirku. Čtyři hodiny před vyplutím našeho trajektu.

,,Možná bychom mohli zkusit zjistit, zda nebude možné jet tím trajektem v deset!”, už jsem se viděla jak ve své londýnské posteli popíjím plzničku, kterou jsme si dovezli z Čech a kterou si tak zasloužím po čtrnáctiset odřízených kilometrech. Stačilo jen projet kontrolou. Formalita, myslela jsem si.

Prošedivělému Francouzovi za okýnkem podám naše pasy a také ten Montyho. Bedlivě ho studuje a nakonec nám sdělí, že nesplňujeme podmínky pro vjezd do přístavu. Je ve mě malá dušička.

‚‚Proč?”

‚‚Odčervení není starší 24 hodin!” a ukazuje na slovo 3tbl. Myslí si, že je to 3.Septembera.

Snažím se mu vysvětlit, že datum je tam páteční a je nad tím slovem 3tbl a dnes je pondělí a to, co on si myslí, že je 3.Septembera je ve skutečně slovo 3tbl (tabletky). Naneštěstí je zrovna 4.9, takže se domnívá, že jsme psovi dali léky méně než 24 hodin před cestou. A protože tenhle francouz rozumí anglicky asi jako já čínsky, furt mele svou. Běž si dát víno a žabí stehýnka frantíku a pošli sem někoho kdo umí aspoň číst. Mám chuť na něj začít ječet. Posílá nás na recepci s tím, že tam nám poradí, co máme dělat. Bezmoc.

Na recepci mladá francouzka volá veterináři, který se ani neobtěžuje sejít a mluvit s námi osobně, i přesto, že sedí ve vedlejší budově. Ukazuji recepční prázdné obaly od odčervovacích prášků (nevím proč jsem si je schovala) a taky se jí snažím vysvětlit, že je to jen nedorozumění a pokud se podívá do pasu je tam vše v pořádku. Nevnímá. Je nám sděleno, že máme dvě možnosti - dát Montymu nové odčervovací tabletky a počkat v přístavu 24 hodin, než se vydáme na cestu anebo získat potvrzení od našeho veterináře, že Monty skutečně dostal odčervení. Bezmoc.

Volám mámě a zjišťuji, co se dá dělat. Náš veterinář měl ordinační hodiny pouze do osmy. Je už skoro devět. Telefon nezvedá, ale naštěstí po čase odpovídá na zprávu a vzápětí téměř okamžitě posílá na emailovou adresu přístaviště potvrzení o tom, že Montymu odčervení skutečně podal. Stále věřím, že stihneme náš půlnoční trajekt.

‚‚Chybí razítko!”, sděluje nám francouzka za přepážkou. Volám mámě. Máma volá panu doktorovi. Ten se bohužel omlouvá, razítko je v ordinaci, on je doma. Posílá vysokoškolský diplom v domnění, že zdravý selský rozum zvítězí.

‚‚Musí tam být rrrrazítko a vyplněný tento forrrrmulář”, opakuje znovu ta čůza za přepážkou a dává nám formulář, o kterým předtím nepadla ani zmínka. Selský rozum nezvítězil. Byrokracie versus rozum 1:0.

Následuje takřka nekonečný kolotoč telefonátů. Já-máma, máma-veterinář, máma-já, máma-veterinář. Jsem smířená s faktem, že v přístavu přenocujeme a počkáme do rána, kdy bude možné dodat vše i s razítkem. Bezmoc. Jsem unavená, vyčerpaná a nemám sílu se dál stresovat. Pan veterinář se ale nabídne, že zajede do ordinace, kde se setká s mamkou a o půlnoci společnými silami se mnou na drátě, vyplňujeme formulář, který máma nakonec ofotí, pošle mi ho a já ho pošlu na adresu přístaviště.

Když mi ta čůza na recepci oznámí, že vyplněný formulář musí přijít z emailové adresy pana doktora a ne z té mojí, mám chuť rozbít sklo, které nás odděluje a jednu jí vrazit. Možná se to dá vyčíst z mého výrazu, takže nakonec vše vytiskne, doplního razítkem a my úplně zničení, ale šťastný, vyplouváme ve čtyři hodiny ráno směr Dover - Anglie.

Nejvtipnější na celé té historce je to, že za celou dobu Montyho nikdo neviděl. Nikdo se neobtěžoval vůbec jít a zkontrolovat, jestli převážíme gorilu, dinosaura nebo psa, ale hlavně, že měl v pořádku papíry. Navíc když jsme jeli na opačnou stranu, nikoho nezajímali ani ty papíry. Do Evropy se dá vyvézt cokoliv, ale obráceně, to dá zabrat.

Tímto článkem bych chtěla velmi poděkovat MvDr. Petru Prokešovi za skvělou péči a profesionální přístup, který přesahuje hranice jeho povinností.

Autor: Kristýna Burgerová | úterý 14.11.2017 9:52 | karma článku: 34.67 | přečteno: 2813x

Další články blogera

Kristýna Burgerová

Gay jako nejlepší kamarádka

Je strašně moderní mít iPhone, džíny, které vám vytvarují zadek, umělé nehty a účet na Instagramu, ale na vrcholu pyramidy věcí, které si prostě musíte pořídit je kamarád gay. Všechny ženský v americkej seriálech ho přeci mají.

6.11.2018 v 8:30 | Karma článku: 22.05 | Přečteno: 884 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Udělej si sám!

Prý se v Česku rodíme se zlatými českými ručičkami. Já je teda české snad mám, ale zlaté ani náhodou, za to levé obě

30.10.2018 v 9:33 | Karma článku: 23.67 | Přečteno: 965 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Umím ještě česky?

Po šesti letech v Anglii mně stále dělá problém gramatika. Nyní bohužel i ta česká. A to je celkem problém, když jí teď musím i vyučovat.

24.10.2018 v 9:00 | Karma článku: 29.74 | Přečteno: 1324 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Miláčku, pojď, pojedeme na dovolenou!

Léto bylo v plném proudu a všichni hledali oddech na pláži a pětihvězdičkové hotely. To bych nebyla já, abych si nevymyslela něco speciálního. „Miláčku, ty tak miluješ zimu a nic ti nesluší víc než kulich. Pojď pojedeme na Island."

16.10.2018 v 9:58 | Karma článku: 25.57 | Přečteno: 2050 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Bohunka Jakubcová

Je dobré časem to měnit... Získáváš zkušenosti a přehled, říkával taťka.

A tak se toho držím. A střídám to! Sice by mi bohatě stačil jeden, ale když se to pořád mění a střídá, co má člověk chudák dělat? Radši bych se sžila s jedním jediným, tím pravým, ale nějak to stále není ono.

18.11.2018 v 6:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 89 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Příště už to bude v mém království

Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“ (Lukáš 22,17+18)

17.11.2018 v 21:31 | Karma článku: 11.68 | Přečteno: 195 | Diskuse

Jan Jílek

Stát jako solnej sloup

Mám takový grafomanský den. V noci jsem napsal blog, pak si šel lehnout, probudil jsem se v pět ráno, byl jsem vyspalý, neboť jsem šel včera večer spát se slepicemi. Jak se říkávalo.

17.11.2018 v 15:17 | Karma článku: 13.73 | Přečteno: 353 | Diskuse

Laďka Sindlerova

Včera jsem prohrála balík peněz

a nemůžu se z toho vzpamatovat. Znáte hru Monopoly? Určitě ano a já si jen matně pamatuji, že jsme v mládí něco podobného vlastnoručně a s částečnou pomocí tatínka a nějakého mustru vyrobili a hráli. Byla to ohromná zábava.

17.11.2018 v 8:30 | Karma článku: 8.36 | Přečteno: 177 | Diskuse

Vlasta Fišrová

Hovory s bezejmenným poutníkem - o doteku

Dotyky, jak laskavé, hřejivé až slastné mohou být... jak nám mnohdy schází, a jak si je užíváme, nejen v milostném spojení muže a ženy, spojit se lze s veškerenstvem. Nebo se dotýkat hlíny, listů, kůry a těl stromů...

17.11.2018 v 6:46 | Karma článku: 4.23 | Přečteno: 100 | Diskuse
Počet článků 47 Celková karma 25.60 Průměrná čtenost 1905

Češka o životě v Londýně s etiopským mužem a britským psem.

Úchylačka na zdravou stravu a kuchyni s chorobnou touhou sežrat něco prasáckého. Odpůrce všeho sladkého, zejména zmrzliny a čokolády.

Alkoholička na každodenní odvykačce, protože tohle pivo bylo vážně to poslední. Milovnice čerstvých květin, voňavých svíček a přírody, která se nedopatřením ocitla v betonové džungli zvané Londýn. A v neposlední řadě líný snílek, který si stále myslí, že se dá něco napsat i bez psaní.

 

www.mujcernobilysvet.com

Najdete na iDNES.cz