A zase platí: jiný kraj, jiný mrav.

4. díl: atedy poslední

A strejda se na kole vracel domů trochu už podroušen. V zatáčce spadl s kola, zůstal ležet a zaplať pánbů, že jej našla ranní sousedka. Jinak by tam byl snad umrznul. My se vraceli autem domů k nám na sever. Silnice čerstvě nasněžené, ale už taky umrzlé. V Praze jsme měli velkou kliku při výjezdu na prosecké estakádě, že nikdo nejel před námi. A když jo a klouzalo mu to, museli jsme jej po levé straně, tedy v protisměru, předjet, jinak bychom se byli bývali už asi nerozjeli. Ale dobře to, stejně jako se strejčkem, dopadlo. Takže - mrazy, žádný problém. No a když už byl, tak byl vyřešen, ne?

3. díl: Mařenice pod Lužickými horami. Zima jak v tanku. A lyžařský výcvik žáků základní školy. Teplota místy klesla až ke dvaceti stupňům Celsia pod nulou. Jsme na svahu, koukám - a jedna holka má hnědý flek na tváři. Konec, jdeme do chaty, přece tady nemůžu nechat ty nebohé děti omrznout, ne? (Nakonec se ukázalo, že to nebyla, naštěstí, omrzlina, ale jen nějaký škrábanec, na němž se udělal strup.) A tak byly děti zahnány na barák - tam s nimi zdravotnice a mladý externí spoluvedoucí hrály pokojové hry a my, mazáci, odešli s Jardou do místní restaurace zjistit od místních odborníků, jak to bude asi dál s počasím. Přišli jsme tam, hospoda prázdná, jen v rohu hrála skupina chlapů karty - i s vrchním, který neměl co dělat - žádní hosté. Když se najednou vevalila do kvelbu parta chlapů - byli to fotbalisté Spartaku Český Dub na zimním soustředění nebo jak se ten mančaft vlastně jmenoval s trenérem Kozou, s kterým jsem kdysi chodil do školy. A vrchní musel do práce. Vystřídali jsme jej u karet a co prý se hraje. Nějaký knak nebo něco podobného a to jsme se rychle naučili. O co se hraje? O desetníky? Co vás nemá, prý! Kdo prohraje, vždy platí tzv. čerty. Co to je, ptali jsme se. No rum s griotkou přece, ne? První partie jsme prohráli, pak ale furt vyhrávali. No a na barák, kde se o děti perfektně starali naši kolegové, jsme přišli veselí, ale tišší - a hned zalezli do svých kójí. Bez problémů. I tak se někdy můžou vyvinout velké mrazy.

Sedmdesátá léta - Chrudim. Oslavujeme Silvestra, je nějak teplo, žádný mráz. Hymna, přípitek, ulehnutí. Ale co pak! Přišel naprostý teplotní zvrat. Teplota klesla naráz kolem jedné v noci snad o dvacet stupňů. A co se nestalo. Strejda Mirek, oslavíce doma s rodinou příchod Nového roku, vzal před jednou kolo a že prý jede za rybáři do jejich Rybářského spolku to dooslavit. Dooslavili - netrvalo to sice dlouho, ale asi nějak dost intenzívně. A strejda se na kole vracel domů trochu už podroušen. V zatáčce spadl s kola, zůstal ležet a zaplať p

2. díl znovu:

, tak takovým tím velkým hřebíkem "krovákem", ji jedním rychlým úderem kladiva přibíjí ke stolu (hoši se totiž před chvílí vrátili zvenku, kde opravovali dřevěný můstek přes potok). A následuje volání: "Pane vrchní, přineste nám něco!" Vrchní přichází, vidí přibitých 500,-, je bystrý a neváhá. Nožem odloupne onu laťku i s pětistovkou, dává si ji přes rameno a odchází k baru něco nalít.

Malá Fatra, chata na Smrekovicich. Sem jsme se dostali z železniční slovenské stanice Ružomberok nejprve po hlavní, ale pak horskou silničkou na korbě vejtřasky (kdo to nezná, to bylo výkonné nákladní vozidlo, hlavně vojenské, V3S). Chata stranou civilizace, ale v nádherném prostředí. A sníh padal a padal, mrazu přibylo. Chvíli na lyžích, chvíli po svých a také fotbálek v závějích - nejvíc mi utkvěla v hlavě jedna malá Slovenka, kterou v záplavě sněhu nebylo takřka vidět, která pořád řvala: "Dajtě to sem, pošlete mi loptu, sem, sem, na krídlo! Dajtě to na krídlo!" A tak jí to tam šoupli a dala i nějaký ten gól. Odloučenost místa byla maximální - a tak jsme se ani nedivili, když při jedné z vycházek jsme najednou spatřili ne snad medvěda, ale jeho stopy stoprocentně. A mazali jsme rychle ku chatě. Ještě jedna věc se tam povedla. Silvestrovská veselice. Většinou Silvestra trávím doma, opil jsem se maximálně jednou v mládí u kamaráda Dana na Královských Vinohradech v matičce Praze, taky v kulturních zařízeních jsem v tento poslední den roku mnohokrát nepobyl - naposledy tak před patnácti lety v Domě kultury v Ústí nad Labem, kde když zábava kolem desáté večer pomalu upadala, jsme se zvedli a i s tchyní odešli domů. Ale tady Na Oraviciach to bylo něco jiného. Zábava z vlastních zdrojů - tu předvedli kuchaři, servírky, kotelník, vedení chaty, šoféři a další a byla to zemitá akce naivní kultury jako z divadla Járy Cimrmana. Chechtali jsme se ještě druhý den.

Mařenice pod Lužickými horami. Zima jak v tanku. A lyžařský výcvik žáků základní školy. Teplota místy klesla až ke dvace

2. díl:

S prominutím sem do diskuze vložím můj příspěvek na blog, který ovšem je na vedlejším proudu, když z hlavního jsem uklizen - jedná se taky o mrazech i když nikoli ve Velké Británii:

Když je teď venku mráz, možná i větší než v Rusku, vzpomenu, jak to bývalo za mrazu kdysi..

2. 03. 2018 18:34:12

Nebyl jsem v Antarktidě, na severním pólu ani na Mont Everestu neboli Čomolangmě. Tam musí opravdu bejt asi pořádná zima. Ale pár momentů v chladných situacích jsem i sám zažil. A na některé si budu pamatovat do smrti...

Venku tady u nás v Česku zřejmě končí už ty mrazy posledních dnů. A byly docela masívní. Ale to bývalo i dříve - nějak jsme si jich odvykli.

Tak třeba na chatě na Oraviciach pod slovenskými Roháči, nádherném to místě. Tam byla hlavní osobou paní Júlinka, více než padesátnice v růžovém župánku. Hned za ní ve zdejší hierarchii kraloval Jožo. Muž pro všecko. Tedy kotelník, kuchař, vrchní, údržbář, zásobovač, řidič, závozník a nevím co ještě. Jednoho dne přišel obrovský mráz - jezdili jsme tam na zimní lyžařské kurzy - přestala téci voda, zamrzly prameny. Bylo třeba něco učinit! "Tož iděm je prosekať", pravil Jožo, "pojď se mnou." I vyrazili jsme "do hory". Jdem, prodíráme se závějemi, po třech kilometrech Jožo zastavil se slovy: "musíme sa občerstviť." A sáhl do vykotlaného stromu - ty občerstvovačky už měl jaksi zažité a v lepším počasí připravené až půjde do tuhého a ono zrovna šlo. Z kmene vyńal flašu borovičky, zavdali jsme si a šli dál. To se poštěstilo asi třikrát. No, sice jsme úplně nevěděli jak, ale prameny jsme prosekali, voda začala téci, návrat to byl náročný, ale bojový úkol jsme splnili. A to bylo to hlavní - voda tekla! Ale nejen voda. My, navrátilci z "kotárů", jsme přišli do nejlepšího. Parta u kytary, každý nějaký ten nápoj, zábava v plném proudu. Éda vytahuje pětistovku a se slovy "ať děti nemaj Vánoce", ji hřmotně pokládá na stůl. Takový ten letní - z latěk a šprinclí. Vedle sedící Vašek neváhá, a aby si to náhodou Éda nerozmyslel, tak takovým tím velkým hřebíkem &qu

Jo, v Anglii je docela sranda. Před časem jsem vozil nějaký součástky do TRW ve Frankley u Birminghamu. Na Bypassu M 25(obchvat Londýna) jsem chytil v polovině dubna(!) sněhovou vánici. Srazilo se snad všechno, co se srazit mohlo, tak mi připadalo, že jedu nakonec jenom sám. V té firmě jsem se už předtím divil, že tam mají cedule s nápisem "Snow Plough" Pokud vám to zní jako sněžnej pluh, je to ono! A tehdy to dokonce i využili. V tom skladu dělali černoši, kteří i tehdy byli vysmátí. A taky běloši, kteří po mě chtěli, abych jim příště přivez cigára a rum. Pak jsem zjistil, že jsou to Poláci a chtěli to za "polský" ceny:)

https://enders.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=432880

Vy mě bavíte, musím si vás hlídat Skvělé a po Anglii se mi stýská, jdu napsat svému nejmilejšímu ex kdy mohu přiletět